Když se vám tahle věta začne objevovat v hlavě i při běžných činnostech a časem se přistihnete, že "ve fotkách" už v podstatě přemýšlíte, možná je čas s tím něco udělat.

​

K tvoření jsem měla vždycky docela blízko. Dědeček z otcovy strany byl umělecky založený; rád fotil a mluvil o umění, při návštěvách jsem obdivovala jeho knihy a hlavně jeho Nikona - zrcadlovku - to tenkrát bylo!

To já jsem si půjčovala jen rodinný kompakt, který naši koupili na dovolenou. Fotila jsem co se dalo, pečlivě počítala 36 snímků a pak netrpělivě čekala, až se vyvolaný film vrátí z Fotolabu. Když mi pak v patnácti tehdejší přítel grafik ukázal kouzelný svět Photoshopu, bylo zaděláno na celoživotní koníček. Předtím jsem ale pořádně nevěděla co dělám, focení jsem moc nerozuměla a už vůbec jsem si nemyslela, že bych mohla fotit i pro ostatní.

​

Když mi táhlo na třicet, pracovala jsem poměrně úspěšně v personalistice. V práci mi zoufale chybělo kreativní vyžití, touha tvořit se stále zvětšovala a venku už jsem okolí viděla ve fotkách. Stála jsem na rozcestí a měla se rozhodnout co se sebou. A víte jak se to říká - kdy, když ne teď? 

 

Na konci roku 2018 jsem rozbila prasátko a koupila si svou první zrcadlovku Nikon. Protože děda vždycky říkal, že když foťák, tak Nikon. Ten následující rok jsem po práci četla chytré knihy a sledovala tutoriály, googlila vše co jsem nevěděla, postupně jsem investovala do objektivů a vybavení, absolvovala pár foto kurzů...

 

A teď jsem tady.

Na cestě, na které se každý den učím a vím, že navždy budu.

Na cestě, která mě ohromně baví a naplňuje. 

Na cestě správným směrem.

Díky za to.